Archeologické výzkumy:

Praha 6 – Dejvice, Na Santince

Záchranný archeologický výzkum na dejvickém náměstí Na Santince proběhl při hloubení stavební jámy pro bytový dům v červnu a červenci roku 2011 prostoru ppč. 642/1, 642/14, 642/15, 2811/1, 4262, 4270 na k. ú. Dejvice v Praze 6. Sondy zjišťovacího výzkumu v celých profilech s výjimkou svrchních několika centimetrů ornice, protínaly až do hloubky 2,2 m pouze druhotně přemístěnou spraš s příměsí stavební sutě a vápna, ale též s lešenářskou trubkou. Druhotný zásyp předpokládané zaniklé deprese byl hypoteticky spojen s výstavbou tzv. Vojenských domů, jejichž zástavba začíná na náměstí Na Santince a tvoří velkou část jedné strany ulice Zelené. V době výstavby tzv. Vojenských domů – v únoru 1952 – byl B. Soudským prozkoumán hromadný hrob s kostrami pěti jedinců z první poloviny 4. století př. n. l.. Vzhledem k uvedeným okolnostem a výsledkům zjišťovacího výzkumu bylo následně přistoupeno k záchrannému výzkumu prováděnému v souběhu s hloubením stavební jámy.

Pleistocénu připadala pouhá třetina objemu jámy. Více jak polovina objemu jámy vznikla až v padesátých letech 20. století v souvislosti se zavážením výrazného údolí vedoucího ve směru západ - východ. To mělo šířku kolem 40 m a hloubku až 6 m. Zbývající objem jámy připadá na sedimenty mladého holocénu a holocénní půdu. Během sledování pleistocénních sedimentů nebyly nalezeny žádné paleolitické artefakty, ani pozůstatky pleistocénní fauny. Dvě fosilní sobí kosti byly nalezeny v navezené spraši. Předpokládáme, že tento materiál pochází z výkopu základů nedalekých domů, takže prostor okolí stavby patrně pleistocénní nálezy obsahuje. Překvapivý byl nález novověké keramiky až u dna stavební jámy v hloubce 6 m v pohřbené holocénní půdě u severní stěny stavební jámy. Zajímavé je, že se povědomí o výrazném údolí v tomto prostoru dochovalo mezi místními usedlíky, inženýrsko geologický průzkum jej ale nedokázal zachytit.



Michal Bureš – Petr Šída


Praha 6 – Bubeneč, Papírenská ulice, ppč. 1707/3.

Podnětem k provedení předstihového záchranného výzkumu v Papírenské ulici, který proběhl v červenci až prosinci roku 2011, byla projektovaná výstavba nové podsklepené haly Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Předstihový výzkum byl realizován na ploše 565 metrů čtverečních.

Lokalita se nalézá v poloze vhodné k osídlení pro všechna období pravěku, na mírném svahu v blízkosti Vltavy, jehož geologické podloží tvoří fluviální písky a nesedimentované spraše a sprašové hlíny. Neolitické osídlení po sobě zanechalo tmavé, místy téměř půlmetrové kulturní souvrství, jehož dva horizonty jsou jasně rozděleny shluky hrubotvarých valounů, a zahloubené objekty – především zásobní jámy, žlábky, kůlové a sloupové jámy. Z movitých nálezů je třeba zmínit bohatou kolekci štípané industrie z nejrůznějších, především importovaných surovin, několik nálezů broušené industrie včetně polotovarů, fragmenty drtidel obilí, hliněný korálek a závěsek ve tvaru mušle. Převážná většina zlomků keramických nádob přísluší kultuře s vypíchanou keramikou, v malé míře se ale vyskytly i střepy kultury s lineární keramikou.

Z výplní chat pochází množství zlomků keramiky, nevypálená hliněná tkalcovská závaží, železný nůž, železná spona, zlomek skleněného bradavkovitého náramku, zvířecí kosti a zuby a lastury velevrubů. V dalších objektech či vrstvě (nebo i jako intruze v mladších situacích) byly – kromě keramiky a kostí – objeveny zlomky keramického, sapropelitového a skleněného perličkovitého náramku, část pozdně halštatského korálku s očky, jantarový korálek, kompletní železná spona, prolamované bronzové kolečko se čtyřmi paprsky a několik drobných kovových nálezů. Osídlení lze podle právě jmenovaných výrazných, chronologicky citlivých artefaktů časově umístit do mladší doby laténské. Stratigraficky nejkomplikovanější a nejmohutnější byla sídelní a výrobní komponenta ze starší doby římské. Kromě několika zahloubených chat, z nichž pocházejí mimo jiné dva skleněné a jeden jantarový korálek, hliněná tkalcovská závaží, profilovaná hlavička kostěné jehlice, kostěné dlátko, železný nůž, rybí šupiny nebo kosti psa, a pozůstatků nadzemních sloupových konstrukcí stojí za zmínku pyrotechnologické objekty – především tři hutnické pece se zahloubenou nístějí vybudované v okrouhlé dílenské jámě a několik dalších objektů se železářskou výrobou souvisejících, ať už jako vyhřívací pece, nebo jiné pyrotechnologické objekty. Jiný výrobní objekt lze předběžně interpretovat jako vápenickou pec, jež byla sekundárně rekonstruována na pec chlebovou. Osídlení vykazuje kontinuitu po celou starší dobu římskou. Indicie pro přítomnost archeologických situací z mladší doby římské představují spony a zlomek nádoby z vrstvy viditelné částečně v profilu na okraji plochy, samotný výzkum je však již nezachytil.

Zkoumaná lokalita představuje důležitý pramen k poznání pravěkých procesů odehrávajících se na území současného Bubenče a pozornost si zasluhuje mimořádně dochovaná vertikální stratigrafie. Odkryté situace dobře korespondují se zjištěními J. A. Jíry, který v tomto prostoru dokumentoval pravěká kulturní souvrství s řadou objektů včetně železářských pecí, a mohou je v mnohém doplnit. Zejména pak pro dobu římskou vnese výzkum další kamínek do mozaiky poznání komplexu sídelních a výrobních komponent v oblasti bubenečského a dejvického levobřeží Vltavy, jež se kombinací různých faktorů jeví jako jedna z nejdůležitějších výrobních, hospodářských, snad i distribučních lokalit u nás.





Obr. 1 – zahloubená stavba, doba laténská
Obr. 2 – baterie železářských pecí z doby římské

Lukáš Drápela – Pavel Kacl


Praha – Hloubětín

Archeologický výzkum v historickém jádru Hloubětína proběhl v listopadu roku 2011. Zkoumaná plocha cca 800 m2 přiléhá na jihu k hřbitovní zdi u kostela sv. Jiří, který se nachází na výrazném návrší vypínajícím se v nadmořské výšce cca 214 m n. m. nad zákrutem potoka Rokytky, od jehož současného pravého břehu je vzdálena cca 200 m severozápadně. Lokalita se rozkládá na mírném severním svahu této vyvýšeniny, který se sklání k údolnici zaniklé drobné vodoteče – pravostranného přítoku Rokytky.

První písemná zpráva o Hloubětíně pochází z roku 1207. Tehdy papež Inocenc III. vydal listinu, jíž potvrzoval řádu německých rytířů v Čechách držbu několika vesnic, které mu darovali král Přemysl Otakar I. a jeho bratr Vladislav Jindřich, markrabě moravský, mezi nimi Hloubětín. V roce 1233 královna Konstancie získala Hloubětín od německých rytířů a darovala jej s vesničkami Humencem a Hnidošicemi o dva roky později špitálu sv. Františka, který se o něco později transformoval do řádu křižovníků s červenou hvězdou.

Archeologickému výzkumu předcházela demolice původní zástavby pocházející z moderní doby, ale i před tím byla plocha intenzivně využívána, což dokládají četné nálezy 16. – 19. století včetně takto datovatelných zdiv. Intenzivní využívání pozemku s těžištěm v mladších obdobích ovšem znamenalo značné narušení starších situací, což spolu s netypickou morfologií geologického podloží, které na lokalitě vytvářelo různé anomální útvary, značně ztěžovalo orientaci ve stratigrafické situaci lokality. Přes uvedené obtíže se podařilo identifikovat homogenní sídelní horizont 11. století reprezentovaný výraznou antropogenní vrstvou a dvěma stejně datovanými objekty zahloubenými do podloží. Poměrně hojně se vyskytující nálezy 12. století sice prokazují kontinuitu osídlení lokality v tomto období, ale nepodařilo se k tomuto časovému horizontu přiřadit archeologické situace, kde by tato komponenta byla přítomna v dostatečné homogenitě. Do období 13. století můžeme klást dobu užívání zahloubeného objektu, nad jehož dnem byly odhaleny tři v podstatě celé nádoby dobře datovatelné do uvedeného období. Zbylá část zmíněného objektu je však zaplněna materiálem obsahujícím nálezy 14. – 1. poloviny 15. století. Ze stejného horizontu 14. – 1. poloviny 15. století pocházejí i nečetné antropogenní vrstvy na lokalitě. Stratigraficky nejstarší horizont na lokalitě je ovšem tvořen několika zahloubenými objekty včetně pravděpodobně jedné zahloubené chaty náležejícími kultuře bylanské starší doby železné.



Michal Bureš


Praha 6 – Dejvice, Flemingovo náměstí

Při hloubení stavební jámy pro novou budovu a garáže Ústavu organické a chemické biochemie AV ČR, v. v. i. na Flemingově náměstí byl proveden záchranný archeologický výzkum, který v letech 2012 a 2013 zdokumentoval několik terénních řezů souvrstvím kvartérních sedimentů.

Pod téměř nedochovaným původním povrchem terénu, tmavě hnědou prachovitou holocenní půdou, se nacházela až čtyři metry mocná čistá světle okrová spraš, jež vznikla pravděpodobně během chladného maxima würmského glaciálu. I ji však ve 20. století postihlo odstranění nejvyšších partií geologického podkladu.

Většina řezů zachytila především deluviální a deluviofluviální sedimenty proměnlivého charakteru. Vrstvy většinou menších mocností vytvořily přemístěné spraše a jílovitoprachovitá a písčitá skalní eluvia v době ledové. Povrch některých deluviálních sedimentů ovlivnily chladné periody kryoturbací i vznikem drobných ledových klínů. Ke genezi průběžných vrstev jemných svahovin někdy přispěly i výrazné dešťové srážky, takže na několika místech tak mají deluviofluviální charakter.

Několik poloh hrubozrnnějších sedimentů v různých úrovních (obvykle ve formě drobných až hrubých písčitých štěrků či zahliněných štěrků) způsobilo především mrazové zvětrávání skalních výchozů a někdy je doplňovaly ojedinělé říční valouny. Čočkovité polohy těchto uloženin náležejí výplni lokálních erozních rýh. Průběžné vrstvy štěrkopísků zaznamenané v celé ploše (zejména u dna stavební jámy) lze nejspíše považovat za deluviofluviální výplň pleistocenního širokého, mělkého koryta Dejvického potoka. Jeho šířka mohla dosahovat v některých obdobích více než 100 metrů.

Z jedné polohy zmíněných hrubozrnnějších uloženin pocházejí zlomky dvou druhotně uložených mamutích klů, nalezených nedaleko od sebe. Ve štěrkopíscích v obdobné hloubce bylo zachyceno 44 zlomků žeber velkého savce. Z další polohy byla vyzvednuta vřetenní kost pratura (za laskavé určení děkujeme RNDr. Miriam Nývltové Fišákové, Ph.D.).

V souvrství bylo zaznamenáno i několik tenkých poloh soliflukčních přemístěných půd, spojených s teplejšími výkyvy klimatu během posledního glaciálu. Mocnější přeplavenou hnědou půdu, stratigraficky asi jeden metr pod svahovými sedimenty, které tvořily podkladovou polohu vrstvy s nálezem klů, lze s opatrností klasifikovat jako sekundárně uloženou půdu vytvořenou v eemském interglaciálu.






Obr. 1 – Pohled na část zkoumané plochy
Obr. 2 – Ukázka jednoho z řezů. Souvrství pleistocenních svahovin a deluviofluviálních sedimentů: č. 04, 06, 07 až 13 – svahové hlíny a hlinité písky, 05 – půdní sediment (přemístěná půda), 01 až 03 písčité štěrky
Obr. 3 - Mamutí kly
Obr. 4 - Vřetenní kost pleistocenního pratura

Lukáš Drápela – Pavel Kacl – Jan Zavřel


Praha 6 – Bubeneč, Juárezova ulice

Na místě křížení ulic Juárezovy a Českomalínské se v letech 2012 a 2013 odehrály dva archeologické výzkumy, které rozšířily poznání o využití tohoto prostoru v pravěku.

Na místě nové vily č. p. 591 byl v lednu a únoru 2012 realizován zjišťovací výzkum a na něj v květnu a červnu téhož roku navázal předstihový záchranný výzkum, který zdokumentoval antropogenní souvrství a pravěké sídlištní objekty.

Nejstarším byla velká jáma nepravidelného tvaru, patrně hliník, datovaná nálezy v jejích výplních do období staršího eneolitu (kultury nálevkovitých pohárů). Kromě fragmentů keramických nádob, mazanice a zvířecích kostí byly nalezeny i zlomky kamenných zrnotěrek.

Následný sídelní horizont spadá do starší doby železné a charakterizují jej kulturní vrstva a dva zahloubené objekty, z nichž jeden sloužil zřejmě jako zásobní jáma. Jako movité nálezy se vyskytly zlomky halštatské keramiky, mazanice a zvířecích kostí.

Prozkoumány byly také dvě sídlištní jámy z doby římské. Kromě zlomků běžných keramických tvarů se v jedné z nich nalézal i zlomek nádoby imitující římské bronzové kotle ze závěru starší či počátku mladší doby římské. Mezi dalšími nálezy byly opět zvířecí kosti a mazanice.

Dvě hlinité vrstvy, které tyto situace překrývaly, obsahovaly halštatský materiál. Jde o svahový sediment, který erodoval výše po svahu zřejmě vlivem někdejšího obdělávání půdy. Do jedné této přemístěné vrstvy se mírně zahluboval propálený mazanicový objekt oválného půdorysu, jejž nelze v rámci konce pravěku až novověku blíže datovat.

Ve svrchní vrstvě pod úrovní skrytého drnu se vyskytovaly promíšené artefakty od pravěku po současnost. Souvisí s vyrovnáváním pozemku při stavbě vily čp. 591 nebo se zahradními úpravami. Jeden zahloubený objekt kruhového půdorysu byl recentního stáří.

Jako intruze v mladších kontextech či redeponované artefakty ve svrchních vrstvách byly zachyceny také nálezy kultury s lineární keramikou (1 střep), mladší únětické či věteřovské kultury (zlomek keramického koflíku) a mladší doby římské (několik střepů).

Ve sprašové návěji, tvořící přímý geologický podklad, byla zjištěna fosilní (pohřbená) půda z teplého a vlhkého výkyvu konce poslední doby ledové. Druhý záchranný výzkum, o poznání menšího rozsahu, byl vyvolán kvůli přístavbě domu č. p. 425 a proběhl v červnu a červenci roku 2013. V řezech vzniklých stavebními pracemi byl dokumentován zahloubený objekt patrně z mladší či pozdní doby bronzové a kulturní vrstva, datovaná zlomky keramiky do halštatského období.





Obr. 1 - Exkavační práce
Obr. 2 - Řez halštatským zahloubeným objektem
Obr. 3 - Zlomky nádob bylanské kultury

Pavel Kacl


Praha 6 – Liboc, Rybničná ulice

Předstihový archeologický výzkum, který postihl plochu o výměře cca 2000 m2, byl vyvolán plánovanou výstavbou dvou bytových domů se společným podzemním podlažím. Samotnému plošnému výzkumu předcházel archeologický dohled, který sledoval výkopy pro přeložku sítí v chodníku a který zachytil několik zahloubených objektů z doby bronzové.

Plocha předstihového výzkumu se nachází na mírném jižním svahu nad Litovickým potokem v předpokládaném intravilánu středověké obce.

Na zkoumané ploše bylo doposud identifikováno téměř 170 zahloubených objektů. Valná většina je pravěkého stáří a kumulovala se v severní části zkoumané plochy. Těžiště významu tohoto výzkumu, který prostorově na jedné straně navazuje na plochu zkoumanou v roce 2003 a na druhé straně na plochu zkoumanou v roce 2004, však spočívá v objevu kamenných zahloubených suterénů domů datovaných předběžně do 13.–17. století, které se nacházely níže po svahu. Jednalo by se o dlouho hledané středověké jádro vesnice. Výzkumem odhalené domy tak reprezentují středověkou vesnici, která byla zcela vypleněna za třicetileté války a jejíž usedlosti byly posléze obnoveny částečně však na jiných místech.

Nejstarší identifikovanou komponentou jsou čtyři hroby kultury s lineární keramikou, největší zastoupení pak měly zahloubené objekty doby bronzové až halštatské. Jejich charakter odkazuje spíše na hospodářské aktivity. Mezi další zachycené nemovité objekty patří mimo jiné i část žlabu s nárožím a dále sedm pecí. Jedna z nich je nejspíše keramická, zbylé železářské, ovšem bez jakéhokoliv datovacího materiálu. Mezi objekty hradištního období patří dvě zásobnice a zbytek snad podlahy nadzemní stavby, silně poznamenané ohněm, ze které pocházejí torza dvou nádob.

Z výzkumu pochází velké množství keramických zlomků a torz nádob, množství zvířecích kostí, několik exemplářů štípané industrie, mezi výjimečné nálezy patří stříbrný tolar ražený v městské mincovně ve Vratislavi.

Zkoumaná plocha rozšiřuje naše poznání o vývoji pravěkého osídlení v prostoru dnešní Liboce, kde byla v posledních letech souvisle prozkoumána výjimečně rozlehlá plocha cca 3 hektarů. Nejdůležitější informace však přinesly objekty související s vývojem středověké vesnice, ke které jsme doposud měli jen minimum archeologický pramenů.

Terénní část archeologického výzkumu v době zveřejnění této zprávy stále probíhá a je tedy možné očekávat ještě další nové objevy.





Obr. 1 - Kostrový hrob kultury s lineární keramikou
Obr. 2 - Sídlištní objekt z doby bronzové se stopami propálení
Obr. 3 - Slovanská zásobní jáma
Obr. 4 - Pravděpodobně železářská pec
Obr. 5 - Suterén nadzemního domu (14.–17. stol.)
Obr. 6 - Tolar vratislavské mincovny (podle http://slezske-mince.webnode.cz/slezska-mesta/vratislav/)

Ladislav Rytíř


Praha 6 – Bubeneč, Na Marně

Na podzim roku 2013 byla provedena terénní část předstihového záchranného archeologického výzkumu na pozemku ppč. 1339/1 v ulici Na Marně v Praze-Bubenči a během následujícího roku byl výzkum zpracován do nálezové zprávy. V celém rozsahu stavební plochy bylo zdokumentováno 49 objektů, které se zahlubovaly do sprašového podloží.

Na základě nálezů obsažených ve výplních sídlištních zahloubených objektů lze osm zařadit do mladší doby bronzové. Minimálně tři z nich byly lidmi knovízské kultury vykopány jako zásobní jámy pro skladování obilí. Mezi četnými zlomky tenkostěnných, středně hrubých i silnostěnných keramických nádob bylo možno rozpoznat koflíky, mísy, hrnce, amfory a zásobnice a také malý pohárek. Ve dvou jamách se vyskytly i ojedinělé lidské kosti. Kromě domácích zvířat byli mezi zvířecími pozůstatky rozpoznáni i zajíc a velevrub.

Dva objekty spadají chronologicky do mladší doby železné a souvisejí s osídlením lidmi laténské kultury, kteří se ztotožňují s historickými Kelty. Mezi fragmenty keramických nádob zaujme na první pohled mísa točená na kruhu zdobená uvnitř vlešťováním, kterou se podařilo z velké části slepit ze střepů. Kosti domácích zvířat nebyly příliš početné.

Následná etapa osídlení, kterou se podařilo zjistit, je datována do doby římské, kdy se zdejší obyvatelé označují jako Germáni. Zůstal po nich zahloubený objekt s částečně propálenou stěnou, který měl zřejmě výrobní funkci, při níž se pracovalo s ohněm. V jeho výplni byl mj. nalezen rozbitý (po slepení téměř kompletní) plaňanský pohár, typický artefakt časné doby římské z posledních desetiletí 1. století př. Kr. Z jiného objektu – pravděpodobně hliníku (těžební jámy) patrně z 1. století po Kr. – byla kromě sídlištního odpadu vyzvednuta také část dolních končetin mladého člověka. Zvířecí pozůstatky se zachovaly z několika domácích zvířat.

Tři kónicky se zužující jámy sloužily pravděpodobně před zaplněním odpadem pro skladování obilí. Podle střepů hliněných nádob je řadíme do starohradištního období (přibližně 8. století). Tyto jámy rovněž obsahovaly odpad v podobě zvířecích kostí (nebo několika kostěných nástrojů) z domestikovaných druhů a kromě nich i neurčených ptáků, ropuch a páskovky.

Některé objekty nelze kvůli absenci nálezů vypovídací hodnoty přesněji datovat, zejména sloupové jámy, které v zemi zůstaly po stavebních konstrukcích, ale i některé další jámy či soujámí. S velkou pravděpodobností patří uvedeným pravěkým a raně středověkým komponentám (možná navíc i době halštatské).

V období pozdního novověku zřejmě vzniklo tři až pět jam, do nichž byly nejspíše zasazeny stromy. Šest dalších zahloubených objektů představuje recentní zásahy.

Máme-li ve vší stručnosti shrnout učiněná zjištění do jedné věty, pak je třeba uvést, že na tomto místě výhodném pro osídlení jak v pravěku, tak v pozdějších obdobích, které leží v blízkosti Dejvického potoka (dnes kanalizovaného) a jeho malého bezejmenného přítoku, byly rozpoznány části sídlišť z mladší doby bronzové, mladší doby železné, starší doby římské a starohradištního období a rozšiřují nám tak poznání činností a života našich předků, jejichž stopy byly a dosud jsou v Bubenči hojně nalézány.





Obr. 1 – Pohled na část komplikované situace porušujících se (nesoučasných) zahloubených objektů z mladší doby bronzové
Obr. 2 – Esovitě profilovaný koflík, mladší doba bronzová
Obr. 3 – Esovitě profilovaný koflík s jemnou rytou výzdobou, mladší doba bronzová
Obr. 4 – Zlomek žlábkované amfory, mladší doba bronzová
Obr. 5 – Mísa s vlešťovanou výzdobou, mladší doba železná
Obr. 6 – Superpozice výrobního objektu z časné doby římské a zásobní jámy z mladší doby bronzové
Obr. 7 – Soujámí (hliník) ze starší doby římské
Obr. 8 – Plaňanský pohár, časná doba římská
Obr. 9 – Kostěné šídlo, starohradištní období

Pavel Kacl


Praha 8 – Karlín, bývalé hřbitovy u Invalidovny

Předstihový archeologicko-antropologický výzkum v Pernerově a Korybutově ulici byl vyvolán chystaným stavebním projektem velké administrativní budovy „AFI Karlín Business Centre“.

V uvedeném prostoru byl patrně ve 30. letech 18. století založen hřbitov pro obyvatele nedaleko vystavěné Invalidovny. Rozšíření pro zemřelé z pražské vojenské posádky doznalo pohřebiště v polovině 18. století a v 80. letech 18. století zde vznikly i dva hřbitovy evangelické (helvetský a luteránský). Kolem dodnes zachovalé hřbitovní kaple se rozkládal hřbitov důstojnický. Tato dispozice čtyř oddělených částí vydržela až do zrušení v roce 1894. Po deseti letech (1904–1905) proběhla exhumace pěti tisíc vojenských hrobů, z nichž byla naprostá většina převezena na Olšanské hřbitovy. Poté bylo místo zavezeno mocnou vrstvou sutí a navážek a vznikla na něm obecní pokusná a zásobní zahrada. Záhy zde však vyrostly tovární haly strojíren Akciové společnosti, dříve Breitfeld, Daněk a spol. (od roku 1927 ČKD); (Michálková – Michálek 2008, 63–93). K odstranění staveb došlo po povodni v roce 2002.

Během pěti a půl měsíce od června do listopadu roku 2013 bylo odkryto více než tisíc hrobů a vyzvednuto přes 1 400 lidských skeletů a jejich částí. Značné množství jedinců (až několik set) spočívalo v hromadných hrobech na hřbitově pro mužstvo ve velkých jamách různých půdorysů. Lišilo se také více či méně pietní uložení jejich těl. Na základě nálezů mincí lze alespoň některé tyto hromadné hroby datovat do období napoleonských válek. Další vícečetné hroby se nacházely i v nejspodnější úrovni na evangelických hřbitovech. Je možné, že se jedná o hroby z osmnáctého století, snad z doby válek o rakouské dědictví. Ve většině hrobů ovšem byli uloženi jednotliví jedinci, zpravidla v dřevěných rakvích. Ty na sobě v některých případech nesly kovové výzdobné prvky buď náboženské povahy (krucifixy, kalichy) nebo ornamentální. Některé rakve byly vybaveny kovovými držadly a nožkami. Odkryto bylo i několik plechových, patrně zinkových, rakví.

Z předmětů hrobové výbavy pochází bohatá kolekce pohřebních krucifixů i závěsných křížků z různých materiálů (kov, kost, dřevo, perleť, keramika, sádra). Zachyceno bylo několik růženců a modlitebních šňůr či jejich částí (obvykle ze dřeva, kosti či kovu), závěsných medailonků, dětská čelenka ze skleněných korálků a některé další nálezy (např. nepočetné šperky). Dále byly nacházeny součásti oděvu (knoflíky, háčky a špendlíky) a někdy i samotné zbytky textilu (obleků a šatů) a obuvi. Stav zachovalosti ostatků i artefaktů se značně lišil. Poměrně často se vyskytly doklady anatomických pitev, zejména kraniálních, kdy byla odříznuta kalva.

V druhotných polohách se občas vyskytly zlomky pískovcových náhrobků. Jednalo se buď o zásypy hrobek, navážkové souvrství nebo stavební materiál pro základy podstavců. Ve dvou případech nesou letopočet, a to roky 1769 a 1810.

Zdokumentovány byly také stavební konstrukce, a to zdi, které dělily evangelické hřbitovy od vojenského i od sebe navzájem, různé základy podstavců pod pomníky či náhrobky a zahloubené části cihlových hrobek i hrobových obrub. Ze dvou desítek hrobek byly pouze ve třech zachyceny pohřby a v jedné zbytky rakví s druhotně uloženými kostmi. Většina pochovaných byla z hrobek po zrušení hřbitovů vyzvednuta a přepohřbena jinde. Dalšími dokumentovanými konstrukcemi byla hluboce založená základová kamenná zdiva a sklep a studna s cihlovým pláštěm. Tyto stavby náležejí vývoji po roce 1906.

Literatura: Michálková, I. – Michálek, L. 2008: Zaniklé pražské vojenské hřbitovy. Praha.





Obr. 1 – Pohled na zkoumanou plochu
Obr. 2 – Hrob s devocionáliemi
Obr. 3 – Hroby s částečně zachovalými dřevěnými rakvemi
Obr. 4 – Kovová aplikace z rakve
Obr. 5 – Část jednoho z masových hrobů
Obr. 6 – Část jednoho z masových hrobů
Obr. 7 – Detail víka zdobně provedené kovové rakve
Obr. 8 – Kovová rakev ve zděné hrobce
Obr. 9 – Zlomek hrnku s nápisem a obrazovým motivem Výstavy německých Čech v Liberci z výplně jedné hrobky zavezené odpadem

Pavel Kacl


Praha 4 – Modřany, K Vystrkovu

Ke svému závěru se v těchto dnech blíží záchranný archeologický výzkum v pražských Modřanech v těsné blízkosti někdejšího cukrovaru. Výzkum odkryl stovky sídlištních jam z mladší doby bronzové zahloubených netypicky do písku. Prostor dnešního výzkumu je pravděpodobně poslední souvislá plocha nezničená předchozími lidskými aktivitami reprezentující pravěké osídlení Modřan.

Archeologické nálezy z prostoru někdejšího cukrovaru a jeho nejbližšího okolí jsou známy již přes sto let. V této době zde fungovalo několik pískoven, v nichž při těžbě písku docházelo k četným archeologickým nálezům. Zajímavé nálezy se objevily i v pozdějších dobách, kdy na místě pískoven vznikala rozsáhlá sportoviště. Právě tyto aktivity zapříčinily, že z rozsáhlé a významné lokality se do dnešních dob již mnoho nezachovalo. Záchranný výzkum na severní straně ulice K Vystrkovu, který byl vyvolán výstavbou nových rezidenčních budov, je tak pravděpodobně poslední příležitostí k prozkoumání tohoto naleziště moderním plošným archeologickým výzkumem. Ten odhalil pozůstatky zahloubených zásobních jam pro uskladnění úrody, pecí i nadzemních staveb z 13. – 11. století před Kristem. Po zániku zahloubených objektů je zaplnila zemina a také sídlištní odpad, který je dnes zdrojem informací pro poznání života našich pravěkých předků. Jedná se především o zlomky keramických nádob, zvířecích kostí, hliněných částí stěn domů nebo opracovaných kamenů, zejména drtidel na obilí. V některých případech se v jamách nacházely i kompletní keramické nádoby.

Archeologický výzkum dokládá, že území bylo v pravěku velmi příjemným prostorem k životu. Vltavský břeh v této době byl písčitý a nebyl ještě zanesen humózními splachy, které dnes podél řek vytvářejí nivy zarostlé bujnou a neprostupnou vegetací. Naopak byl porostlý prosvětleným smíšeným lesem, na jehož četných mýtinách se rozkládaly osady s drobnými políčky. Vltava zajišťovala dostatek vody a poskytovala i příležitost pro lov ryb a vodního ptactva.

Terénní kampaň archeologického výzkumu, který provádí obecně prospěšná společnost Archeo Pro, trvala dva měsíce a končí po polovině června. Za tuto dobu bylo prozkoumáno více než 500 pravěkých objektů. Početné nálezy budou po laboratorním ošetření a vyhodnocení do nálezové zprávy předány do sbírek Muzea hlavního města Prahy, kde si je bude moci prohlédnout i veřejnost.

Kontakt na vedoucího výzkumu: Mgr. Pavel Kacl: 725 313 798





Obr. 1 – Zlomky keramických nádob
Obr. 2 – Pohled na zkoumanou plochu
Obr. 3 – Pohled na zkoumanou plochu

Tisková zpráva Archeo Pro o.p.s. ze dne 10. 6. 2015

Michal Bureš


Praha 6 – Dejvice, ulice Jugoslávských partyzánů

V průběhu hloubení stavební jámy pro novou stavbu Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky ČVUT u křížení ulic Šolínovy a Jugoslávských partyzánů vedle současně přestavované budovy menzy ze 60. let 20. století bylo v roce 2015 dokumentováno třináctimetrové souvrství čtvrtohorních uloženin.

V nadmořské výšce přibližně 200 metrů n. m. na skalní podklad ordovických jílovitých břidlic nasedaly vltavské sedimenty o mocnosti pěti metrů, v nichž bylo možné rozpoznat tři výraznější polohy. Spodní představovaly hrubozrnné valounové až balvanové štěrky a písky a výplně drobných koryt, prostřední hrubé písky a drobné štěrky s planárním šikmým zvrstvením a ve vrchní poloze se střídaly převážně vodorovné vrstvy hrubých písků s drobným štěrkem a hrubší písčité štěrky.

Do povrchu uvedené vltavské terasy mindelského či risského stáří (datování do těchto dob ledových se u různých badatelů liší) se zahlubovala dvě mělká potoční koryta. Směrem výše se nacházely převážně chaoticky zvrstvené svahové uloženiny a výplně erozních rýh drobné vodoteče, v nichž se vyskytovaly převážně horniny transportované z oblasti svahů dnešní Hanspaulky a okraje střešovické křídové plošiny. Tuto situaci ve vrcholné chladné fázi poslední doby ledové překryly větrem naváté spraše a sprašové hlíny, na kterých se během holocénu vyvinula téměř metr mocná půda.

Ačkoliv z uvedeného souvrství nedisponujeme doklady přítomnosti svých pravěkých předků, poskytují geologické výsledky zajímavá zjištění pro lokální krajinný vývoj během čtvrtohor.





Obr. 1 – Pohled na stavební jámu a prostor výzkumu složený z několika snímků
Obr. 2 – Část svahových sedimentů uložených při krátkých letních obdobích doby ledové
Obr. 3 – Dvojice mělkých koryt potoka na vltavské terase
Obr. 4 – Jedna z dokumentovaných úrovní (vrchní polohy vltavské terasy)
Obr. 5 – Fotoplán generálního řezu o délce 33 metrů

Pavel Kacl


Praha 9 – Letňany, Veselská ulice

Skrovné pozůstatky pravěké stavby se podařilo objevit na podzim v roce 2014 na severovýchodě Letňan před výstavbou nového obytného souboru u křižovatky ulic Beranových a Veselské. Jednalo se o půl metru široké jámy, do nichž byly původně zasazeny sloupy nadzemní konstrukce. Tvořily čtvercový půdorys o délce strany přibližně tři metry. Buď se tedy jednalo o malý čtvercový dům či přístřešek, anebo o část rozměrnější budovy pokračující západně do neprozkoumaného okolí. Obtížnou otázkou je datace. Předpokládáme, že se jedná o stavbu pravěkou, doklad v podobě časově zařaditelných nálezů však výplně sloupových jam neposkytly. Jen hypoteticky se nabízí datování do doby římské, ze které je sídliště doloženo nedávnými výzkumy v jihovýchodní blízkosti.





Obr. 1 – Tmavé výplně sloupových jam rýsující se ve sprašovém podloží
Obr. 2 – Dokumentace sloupových jam po jejich vykopání

Pavel Kacl


Praha 6 – Veleslavín, ulice Pod Dvorem a U Zámečku

Severně od historického jádra Veleslavína na mírném severním svahu mezi ulicemi Pod Dvorem a U Zámečku (dnes je prostor zastavěn velkou obytnou budovou čp. 468) byly prozkoumány splachové sedimenty vyplňující širokou a mělkou terénní sníženinu klesající k rokli Kruteckého potoka. Terénní část výzkumu probíhala v roce 2011.

Uloženiny obsahovaly většinou malé zlomky keramiky ze střední, mladší a pozdní doby bronzové, ojediněle snad i neolitické a eneolitické, a také artefakty a ekofakty z kamene (např. i štípanou industrii pravděpodobně neolitického stáří nebo vývrtek z broušeného nástroje), bronzové jehlice, šídla, nýty, šipku, kónickou nášivku, kornoutovitý závěsek, kroužek, zlomky bronzových kruhových šperků a dalších ozdob a nástrojů. Dále byly odkryty zlomky mazanice, hliněných závaží, přeslen, zvířecí kosti a zlomek lidské dolní čelisti. Do vrchních poloh sedimentu se dostaly také artefakty a ekofakty středověké a novověké až recentní.

Sedm malých zahloubených objektů (sloupových jam) indikuje zcela okrajový prostor sídliště z doby bronzové, pro stavební aktivity jen výjimečně využitý, čemuž nasvědčuje i původní terén – zmíněná deprese svažující se severovýchodním směrem. Tu zaplnil materiál z výše položeného souvrství vzniklého v prostoru pravěkého osídlení, vzdáleného nejspíše jen několik desítek metrů.

Dalším nálezem byly dva středověké či novověké kostrové hroby, a to nedospělého muže a dospělé ženy v natažené poloze na zádech. V jednom z hrobů byly částečně dochovány zbytky dřevěné rakve s železnými hřebíky. Způsob pohřbu odpovídá křesťanskému ritu, avšak uložení mimo hřbitov svědčí pro nestandardní okolnosti, dnes již nezjistitelné.





Obr. 1 – Pohled na zkoumanou plochu
Obr. 2 – Ukázka keramických zlomků z mladší a pozdní doby bronzové
Obr. 3 – Bronzová jehlice s kloboučkovitě zakončenou kyjovitou hlavicí zdobenou dvojicí svazků čtyř oběžných rýh, mezi nimiž se na hladkém poli nacházejí tři pásy protichůdných jemných šikmých rýžek, mladší doba bronzová
Obr. 4 – Bronzová jehlice s plasticky členěnou dvojkónickou hlavicí zdobenou na středovém žebru hlavice horizontálním pásem jemných svislých rýžek, s dvojicí pásů jemných svislých rýžek pod hlavicí, deseti oběžnými rýhami a pásem jemných svislých rýžek v horní části těla, mladší až pozdní doba bronzová
Obr. 5 – Bronzový kornoutovitý závěsek s přeloženými okraji stočený z tenkého plechu, střední až mladší doba bronzová
Obr. 6 – Zlomek bronzového kruhového šperku (nárameníku?) se třemi podélnými příčně přesekávanými žebry, střední až mladší doba bronzová
Obr. 7 – Drobný bronzový hraněný háček s odlomeným zakončením, pravděpodobně střední až pozdní doba bronzová
Obr. 8 – Trubička z lehkého kovu (cínu?) zdobená soustřednými kruhy a oběžnými rýhami, středověk až novověk
Obr. 9 – Hrob mladého muže zemřelého ve věku mezi 15 a 18 lety
Obr. 10 – Hrob dospělé ženy ve věku mezi 20 a 40 lety

Pavel Kacl


Praha 10 – Hostivař, ulice Záveská

Před stavbou nového bytového domu v Záveské ulici v Hostivaři se podařilo odkrýt památky po osídlení v době bronzové. Zkoumaná plocha leží 150 metrů od Měcholupského potoka a 300 metrů od Botiče. V části prostoru byla zachována prachovitohlinitá kulturní vrstva, ve které se nacházely zlomky keramických nádob, mazanice, uhlíky, zvířecí kosti, kameny, valouny a také bronzové předměty (jehlice, rukojeť nože či břitvy a snad šídlo).

Do kulturní vrstvy i do tmavě hnědé prachovitohlinité holocenní půdy se zahlubovaly desítky objektů – sloupových jam a jamek, kůlových jamek, zásobních jam a dalších sídlištních či výrobních jam. Naprostá většina se jich řadí do mladší doby bronzové, zastupované zde knovízskou kulturou. Pozornost si zasluhuje oválná zahloubená pec, ve které byly vypalovány keramické nádoby. Těchto výrobních objektů je známo z celých Čech jen několik. Na dno blízké jámy, která původně mohla sloužit jako zásobní, byla uložena celá keramická amfora a po částečném zaplnění došlo také k pyrotechnologickému využití, jak nasvědčují do červena propálené stěny jámy. Jiná jáma ve své výplni obsahovala množství odpadu v podobě hliněných tkalcovských jehlancovitých závaží, mazanice a vypálených hrud nahrubo uhnětené surové hlíny, což nám ukazuje na skutečnost, že do jámy byly shrnuty pozůstatky požárem zaniklé dílny.

Kromě keramiky s obvyklým spektrem knovízských koflíků, mís, amfor, okřínů, hrnců a zásobnic, ale také zlomku zoomorfní nádobky, byly z výplní objektů vyzvednuty zlomky mazanice, zvířecí kosti (včetně opracovaných), kamenná drtidla (podložky zrnotěrek) a zlomek čepele bronzového srpu.

Sloupové jámy a jamky netvoří jasné půdorysy nadzemních konstrukcí a jejich datace je ztížena nedostatkem movitých nálezů v jejich výplních. Zdá se však pravděpodobné, že většina jich souvisí s osídlením lidmi knovízské kultury.

V podobě malého množství keramických střepů v druhotných polohách zde byla zachycena předcházející mohylová kultura ze střední doby bronzové. Intruze (reziduální nálezy) z období eneolitu zastupují fragmenty broušené industrie a opracovaných kamenů z nazelenalého krystalového metatufu. Zlomek kamenného kulovitého mlatu může pocházet z eneolitu či doby bronzové.

Dva objekty po sobě zanechali lidé štítarské kultury z pozdní doby bronzové – zásobní jámu a zahloubenou chatu o rozměrech 3,5 × 2,5 m. Z výplní chaty pocházejí zlomky keramických mís, hrnců, amfor a koflíků a také drobný kus grafitu snad z jihočeských ložisek.

Nepočetné mladší nálezy vypovídají o zemědělském využití pozemku v průběhu středověku a novověku.

Zkoumaná poloha je součástí širší pravěké lokality na pravobřeží Botiče a Měcholupského potoka. Známe odsud doklady přítomnosti vesnic ve starší, střední a zejména v mladší době bronzové, dále v pozdní době bronzové, starší době železné a patrně i v době římské. V jednom hrobě tu byl uložen nebožtík z doby laténské, další hrob s nespáleným tělem může být rovněž laténský, ale i mladší.





Obr. 1 – Panoramatický pohled na zkoumanou plochu
Obr. 2 – Závěrečné terénní práce v nepříznivém listopadovém počasí, vlevo lze vidět pozůstatky štítarské zahloubené chaty
Obr. 3 – Nevelká keramická pec s množstvím rozbitých nádob
Obr. 4 – Knovízská keramická amfora s odpadlým hrdlem uložená na dně jámy
Obr. 5 – Kostěné šídlo a polovina kulovitého mlatu ze slínovce až vápence
Obr. 6 – Bronzová jehlice, šídlo (?) s jednou stranou na plocho roztepanou a zlomek srpu
Obr. 7 – Knovízská keramika (koflíky, okřín, mísa, dvouuchý hrnec a amfora)
Obr. 8 – Štítarská keramika z výplně zahloubené chaty (mísa a amforovitá mísa zdobená motivem „vlčích zubů“

Pavel Kacl



Praha 4 – Nusle, ulice Na Pankráci a Sinkulova, zrušený hřbitov u kostela sv. Pankráce

V březnu 2017 došlo při havarijní opravě vodovodu u kostela sv. Pankráce na místě bývalého hřbitova k „překvapivému“ nálezu lidských kosterních pozůstatků. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že výkop, který zde neúspěšně mířil na vodovodní potrubí, zasáhl neporušený terén pohřebiště s kostrovými hroby s pozůstatky dřevěných rakví a zaklenutou zděnou hrobku. Zemřelí byli pochováni po typickém způsobu „křesťanského“ ritu, tj. v natažené poloze na zádech, a hlavou byli orientováni k jihovýchodovýchodu, případně snad i v opačném směru. Stáří těchto hrobů odhadujeme novověké, patrně z 18. až 19. století. Dislokované pozůstatky starších pohřbů se nacházely ve hřbitovním terénu, který zde vznikal staletí trvajícím hloubením hrobových jam, při nichž hrobníci narušovali a likvidovali starší hroby.

V cihlové hrobce, jen částečně porušené lžící bagru, se nacházela rozpadlá dřevěná rakev s kovovými ozdobnými aplikacemi, která překrývala ostatky nebožtíka. Tento pohřeb se řadí nejspíše do posledních desetiletí fungování hřbitova, zrušeného roku 1866.

Z vytěžené zeminy hřbitovních terénů bylo posbíráno několik zlomků keramických nádob, které lze datovat do průběhu 12. až 13. století, případně pouze do 13. století. Snad by mohly představovat stopy po blíže neznámé vesnici Krušině, která při kostele sv. Pankráce stávala a zanikla po vyrabování za husitských válek. Kostel byl původně vystavěn jako románská rotunda někdy v druhé polovině 11. až první polovině 12. století, následně byl přestavěn v gotickém slohu a dnes je zachován v barokní podobě. Ostrožna, na níž se kostel nachází, byla přehrazena příkopem. Ten je obtížně datovatelný a hypoteticky jej lze ztotožnit s opevněním husitských Pražanů z roku 1420.

Kromě několika zlomků novověké keramiky získané ze hřbitovní vrstvy nesmíme opomenout první známý pravěký nález z této ostrožny, ačkoliv jde jen o jediný keramický fragment nádoby. Je zdoben rytou mřížkou a pochází z období eneolitu.





Obr. 1 – Pohled na výkop před kostelem sv. Pankráce
Obr. 2 – Východní řez s porušeným zdivem hrobky
Obr. 3 – Kresebná dokumentace sondy

Pavel Kacl



Praha-Čakovice, Cukerní ulice

Část sídliště z doby bronzové byla prozkoumána v rámci zjišťovacího a následného předstihového archeologického výzkumu v letech 2016 až 2017 v Čakovicích, a to v prostoru nových viladomů jižně od křižovatky ulic Cukerní a Homolové.

Geologický podklad zde tvoří spraše, na kterých se během holocénu vyvinula úrodná černozem. Této skutečnosti využili lidé ve starší době bronzové, kteří se v archeologických záznamech „podepsali“ jako příslušníci únětické kultury. Na místě po nich zůstala zásobní jáma, ve které se patrně ukládalo obilí.

Jednu sídlištní jámu můžeme podle keramiky datovat do závěru střední doby bronzové, eventuálně na počátek mladší doby bronzové, tedy do mladší mohylové kultury nebo do rané knovízské kultury.

Jasné doklady k podobě zdejší zemědělské vesnice neznáme ani pro mladší dobu bronzovou, kterou v této části zastupuje knovízská kultura jako součást širšího komplexu kultur popelnicových polí. Řada menších zahloubených objektů, jako byly sloupové jámy (vykopané kdysi pro ukotvení nosných horizontálních prvků dřevěných domů a jiných konstrukcí) nebo těžko funkčně určitelné sídlištní jámy, totiž neobsahovala ve svých výplních dostatečně chronologicky citlivý materiál. Zpravidla nejčetnější kategorii movitých nálezů představují zlomky keramických nádob, jejichž podoba a výzdoba se postupně v čase měnila (stejně tak se tomu děje i dnes, a samozřejmě ne jen v případě keramické produkce). Střepy keramiky jednoznačně knovízské se vyskytly jako příměs v zahloubených objektech z pozdní doby bronzové, kdy na knovízskou kulturu plynulým vývojem navázala kultura štítarská, stále součást okruhu popelnicových polí.

Do pozdní doby bronzové datujeme dva zahloubené objekty. První z nich byl zčásti zachycený snad zahloubený dům (polozemnice), jehož účel (obytný nebo výrobní?) neznáme. Není však vyloučeno, že šlo o hliník (těžební jámu, kde byla získávána spraš), jak by nasvědčovalo nepravidelné dno. V jeho výplni se jako odpad kromě zlomků keramických nádob a zvířecích kostí vyskytlo také zdobené tkalcovské závaží patrně z vertikálního stavu, kostěné šídlo a zlomek podložky (zrnotěrky) z arkózového slepence, což je surovina nacházející se na Kladensku (asi 30 km vzdušnou čarou). Během zemědělského pravěku lidé arkózy využívali jako jeden z materiálů k výrobě drtidel.

Druhý štítarský objekt sloužil zřejmě jako dílenský. Zachovala se z něj přibližně kruhová, téměř až čtvercová jáma o šířce 3,7 m, v níž se nacházelo dílčí oválné zahloubení se stopami propálení. Nevíme, co se v dílně vyrábělo, ale patrně to mělo spojitost s píckou, ke které přiléhala mělká předpecní jáma, nelze tedy vyloučit barevnou metalurgii – výrobu bronzových předmětů. Kromě obvyklého sídlištního odpadu se ve výplni původně jistě zastřešeného dílenského objektu objevil keramický přeslen, hladítko nebo špachtle ze žebra a kladivo z parohu a opracovaný paroh.

Pozůstatek jakéhosi pyrotechnologického zařízení (snad pece) mohou představovat i desítky přepálených opukových kamenů vhozené jako odpad do válcovité jámy, bohužel špatně datovatelné, zřejmě z průběhu doby bronzové.

Jisti si nejsme ani chronologickým zařazením jediného hrobu, který byl při výzkumu odkryt. V oválné jámě bylo uloženo tělo tří- až devítiměsíčního dítěte ve skrčené poloze na pravém boku, hlavou k jihozápadu, nohama k severovýchodu. Z případné hrobové výbavy do posmrtného života se nic nedochovalo.

Také půda typu černozemě obsahovala archeologické nálezy, které se do ní dostávaly v průběhu sídlištních aktivit v době bronzové, případně zemědělským obděláváním nebo i pozdějšími pohyby v půdě, způsobenými živými organismy. Ve vrcholném středověku či až novověku došlo k překrytí půdy svahovými sedimenty z jižního směru, tedy zřejmě splachy z oraných polí severně od původně románského kostela.





Obr. 1 – Kumulace několika nesoučasných objektů – zásobní jáma únětické kultury, zásobní jáma možná knovízská (?) a mělčí objekt (hliník, nebo zahloubený dům?) štítarské kultury.
Obr. 2 – Válcovité závaží z vertikálního tkalcovského stavu s rytou výzdobou – motiv připomíná větévku.
Obr. 3 – Zlomek drtidla z arkózového slepence. Vrchní strana je zřetelně obroušena do hladka.
Obr. 4 – Pravděpodobně dílenský objekt s pozůstatky pece a předpecní jámou.
Obr. 5 – Parohové kladivo z dílenského objektu.
Obr. 6 – Opukové kameny zčervenalé žárem odklizené patrně jako odpad do jámy, původně snad zásobní.
Obr. 7 – Hrob malého dítěte uloženého ve skrčené poloze.

Pavel Kacl



Praha 17 – Řepy, ulice U Kaménky a Lehotského

V letech 2015 až 2018 prováděla společnost Archeo Pro, o. p. s., výzkum pozemku se třemi novými budovami (trojdomy) v ulici U Kaménky a nově vzniklé ulici Lehotského. Podařilo se zde zachytit doklady osídlení z období zemědělského pravěku, bohužel blíže nedatovatelné, a z doby raného středověku. Pozemek byl zkoumán pouze v úzkém pruhu pro kanalizaci a vozovku a v trasách základových pasů a dalších drobných stavebních zásahů; leží na mírném severním svahu klesajícím k zaniklé drobné vodoteči odvodňující pramennou pánev do Řepského potoka.

Pozůstatky po usedlostech z doby konce 11. a první poloviny 12. století a druhé poloviny 12. až 13. století se projevily jako sídlištní a sloupové jámy a v jednom případě byla prozkoumána část zahloubeného domu (nebo jeho suterénní části) obdélného či čtvercového půdorysu o šířce či délce 5 metrů. Ve výplni domu se kromě kamenů, zvířecích kostí a zlomků keramických nádob z horizontu druhé poloviny 12. až první poloviny 13. století vyskytl i opukový kotouč se dvěma důlky neznámé funkce, úštěp ze silicitu glacigenních sedimentů, kamenné brousky a zlomek železného předmětu. Řada jam, zejména sloupových, postrádala datovací materiál, a není tedy jasné, pocházejí-li z pravěku či raného středověku.

Během stabilizace vrcholně středověké vsi Řep se osídlení shluklo do své historické podoby a zkoumaný pozemek zřejmě kontinuálně až do 20. století sloužil jen jako pole, kam se dostávaly s odpadem i střepy nádob z období vrcholného a pozdního středověku a novověku. Mezi nejmladší nálezy z ornice patří torzo modelu automobilu (hračky) ze zinkové slitiny asi z 30. až 40. let 20. století.





Obr. 1 – Pohledy na plochu výzkumu.
Obr. 2 – Celkový plán výzkumu se zjišťovacími sondami, plošně odkrytým úsekem a dokumentovanými řezy ve výkopech pro základové pasy nových budov.
Obr. 3 – Zahloubená část domu z 12. až 13. století.
Obr. 4 – Polohopisná dokumentace výplně a půdorysu zahloubené části domu z 12. až 13. století.
Obr. 5 – Vybrané zlomky keramiky a opukový kotouč z výplně zahloubené části domu.
Obr. 6 – Keramika z 11. až 13. století z dalších objektů, vpravo dole pravěká keramika.
Obr. 7 – Model automobilu (hračka) ze zinku či zinkové slitiny. Tvarově odpovídá Škodě Superb 913, 924 či 919 (1936–1943, 1946–1949), a to včetně čtyř naznačených dveří, zatímco mřížky chladiče a na předních světlech připomínají Škodu Popular Monte Carlo (1935–1938).

Pavel Kacl



Praha 6 – Vokovice, Evropská a Kladenská ulice

Příležitost „podívat se“ do minulé krajiny za hranicí pravěké a středověké vesnice se naskytla v místech nového stavebního projektu „AFI Vokovice“ mezi Evropskou a Kladenskou ulicí v Praze-Vokovicích, kde jsme v letech 2016 a 2017 prozkoumali část výrobní komponenty, která byla v éře zemědělského pravěku a ovšem i později zcela běžnou součástí krajiny, totiž prostor polí a pastvin.

Pleistocenní podklad tvořily jílovité svahoviny, na kterých se během holocénu vytvořila jílovitohlinitá půda v severovýchodních sondách se dochovala včetně vrchního světlejšího degradovaného, vyluhovaného horizontu s menším obsahem humusu a dostaly se do ní zavlečením drobné omleté zlomky z doby bronzové, případně možná i z dalších období pravěku. Degradovanou úroveň půdy překryly částečně úlomky hornin z výše položených míst současného Veleslavína a vrstva svahového původu, ve které se vyskytovaly erodované fragmenty pravěké keramiky a méně erodované střepy vrcholně a pozdně středověké keramiky.

V síti sond na západní straně stavební plochy se holocenní půda dochovala jen částečně a bez degradovaného horizontu. Několik decimetrů podlehlo odnosu již v pravěku. Do půdy se dostala keramika z doby bronzové, z doby přechodu raného a vrcholného středověku, z vrcholného středověku a novověku i dva kusy pravěké štípané industrie. Také v tomto prostoru se místy koncentrovaly kamínky a kameny, které oddělovaly starší půdu od mladší svahové vrstvy. Ze svahového sedimentu byly vyzvednuty nepříliš četné fragmenty keramiky pravěké, pozdně bronzové, vrcholně a pozdně středověké i novověké a další dva kusy pravěké štípané industrie.

Z uvedené situace odrážející krajinné změny usuzujeme, že v mladší a pozdní době bronzové (1300–800 př. Kr.) býval tento prostor zbavován vegetace. Zřejmě byl obděláván jako pole přílohový systémem hospodaření. Prameniště Kruteckého potoka v severovýchodním sousedství mohlo sloužit jako jeden z blízkých zdrojů vody pro domácí zvířata (zejména hovězí dobytek, prasata, ovce a kozy), kam mohly vést vyšlapávané stezky. Nejbližší osídlení se nacházelo 150 až 200 metrů jihovýchodně, výše po mírném svahu. Vesnice zde stála ve střední, mladší i pozdní době bronzové, jak víme díky archeologickým výzkumům na katastru Veleslavína. S mladší a pozdní dobou bronzovou se pojí výrazné klimatické změny, které měly vliv na přírodní pochody, v místech intenzivního lidského působení ještě umocněný. Nevyrovnané klima a přívalové srážky pak spouštěly erozně-akumulační procesy postihující odlesněnou krajinu i skalní výchozy.

Pozdější využívání prostoru coby pole prokazují až nálezy ze středověku a novověku, kdy se opět patrně projevily postupné erozně-akumulační pochody. Industriální minulost prostoru je spojena především s továrnou na cukrovinky Standard bratří Františka a Rudolfa Kroupových, založené v roce 1903. Úspěšný podnik založený na produkci zboží z kvalitní čokolády byl rozšiřován, nejvíce na počátku 20. let 20. století. Za druhé světové války byl však nuceně prodán a provozy čekala úprava a další výstavba firmy Askania-Feingetriebebau, která vyráběla zejména přesné měřicí přístroje pro vybavení civilních i vojenských letadel.

Menší, západní část zkoumané plochy patřila k Dietzově továrně na dlaždice a ohnivzdorné šamotové zboží (1890–1949), původně založenou Mathildou Pulkrábkovou v roce 1882. Za zmínku stojí dřevěné víko sudu s vyraženým nápisem DEUTSCH-AMERIK.-PETROL.-GES. • Geestemünde a vyobrazením orlice. Víko, vyzvednuté ze dna jámy, patřilo nejspíše k sudu na petrolej zakoupený od Deutsch-Amerikanische Petroleum-Gesellschaft (od roku 1950 Esso) v 90. letech 19. století, nejpozději na počátku 20. století. V okolí jámy se nacházelo několik po petroleji páchnoucích pseudoobjektů, které mohly vzniknout prosakováním ze špatně těsnících sudů.





Obr. 1 – Celkový plán plochy výzkumu se sítěmi sond v místech dochovaných archeologických terénů označené jako A a B.
Obr. 2 – Plocha A – souvrství s konstrukcemi z 20. století.
Obr. 3 – Práce na ploše B v klimaticky nepříznivých podmínkách.
Obr. 4 – Práce na ploše B a pohled na zkoumaný prostor v průběhu stavby.
Obr. 5 – 1 – situace na ploše A: holocenní půda (A) s degradovaným horizontem (B) překrytá sedimentem svahového původu (C) a (sub)recentní vrstvou (D); 2 – situace na ploše B: částečně erodovaná holocenní půda (A) překrytá přemístěnými úlomky hornin (B) a svahovinami (C).
Obr. 6 – Pravěká, středověká a novověká keramika ze souvrství.
Obr. 7 – Pravěká štípaná industrie ze souvrství.
Obr. 8 – Tovární komplex i s vilou majitelů. Kresba ze záhlaví firemního papíru čokoládovny Standard z roku 1925.
Obr. 9 – Letecké snímkování z roku 1938 s továrnami a vyznačením plochy výzkumu (podklad: ČÚZK).
Obr. 10 – Zlomky dlaždic vyrobených patrně v Dietzově továrně.
Obr. 11 – Víko dřevěného sudu zřejmě na petrolej dovezeného do Evropy společností Deutsch-Amerikanische Petroleum-Gesellschaft kolem roku 1900.

Pavel Kacl



Praha 8 – Karlín, Pernerova a Korybutova ulice

Pokračování výzkumu v prostoru zrušených hřbitovů poblíž Invalidovny zapříčinily další stavební zásahy do hřbitovních terénů související s výstavbou administrativního centra čp. 691 „Butterfly Karlín“ v letech 2016 a 2017.

V místech pro akumulační nádrž v západním sousedství nové budovy byly plošně odkryty a dokumentovány hroby náležející luteránskému hřbitovu, zřízenému v roce 1784 při starším pohřebišti pro invalidy a vojáky (založeném v roce 1753). Ve 47 hrobech byly zaznamenány kosterní pozůstatky 52 jedinců, uložených obvykle v natažené poloze na zádech s hlavou k západu. Hroby byly uspořádány do tří řad v několika úrovních. Individuální pohřby se nacházely zpravidla v dřevěných rakvích, z nichž některé byly doplněny o kovová držadla či ozdobné aplikace; dřevo bylo v některých případech lakováno či barveno. Ve dvou odkrytých hromadných hrobech spočinuli vždy čtyři pochovaní jedinci. Z předmětů osobní výbavy převažovaly součásti oděvu a vyskytly se také devocionálie (předměty osobní zbožnosti), zejména kříže z kovu a dřeva. Při okraji sondy byla zachycena podzemní část cihlové hrobky, po zrušení hřbitova a po přenesení pohřbeného či pohřbených zasypané pískem a odpadem.

Na akumulační nádrž navazovala tzv. vsakovací galerie. Její mělčí výkop nenarušil terén s hroby, odhalil však část zdiv, která souvisejí s vnitřním členěním hřbitovů, konkrétně oddělením luteránského a vojenského hřbitova pro mužstvo.

Další opukovou zeď, zachycenou na jihozápadním okraji stavební jámy, lze ztotožnit s rozhraním luteránské sekce od hřbitova vymezeného po rozšíření pohřebního komplexu roku 1801 důstojnictvu. Malá, okrajová část dokumentovaného hřbitovního terénu s pohřby v dřevěných rakvích a s přítomností cihlových hrobek prokazuje zachovalost podzemních situací v prostoru důstojnického hřbitova, přimykajícího se ke kapli.

Další hroby, a to i dva masové, byly dokumentovány v řezech výkopu pro kanalizační přípojku v Pernerově ulici severozápadně od nové budovy. Mocnost hřbitovních terénů zde dosáhla dvou metrů. Výkop zasáhl do vojenského hřbitova pro mužstvo, rozšířeného v těchto místech asi v roce 1801.

Přítomnost hrobů se potvrdila i v místech kanalizační přípojky ve střední části Korybutovy ulice v hloubce až 4 m od současného povrchu.

Lze považovat za jisté, že okrajové části souboru karlínských hřbitovů se stále nacházejí pod zemí v neporušeném stavu.





Obr. 1 – Terénní práce v prostoru akumulační nádrže.
Obr. 2 – Odkryv trojice hrobů s dřevěnými rakvemi.
Obr. 3 – Ukázka několika odkrytých hrobů. Vlevo nahoře hrob s použití vápna porušený mladším pohřbem v rakvi s nebožtíkem uloženým na břiše. Vpravo nahoře doklad posmrtné kraniální pitvy.
Obr. 4 – Kovová držadla dřevěných rakví.
Obr. 5 – Kovové aplikace lité i lisované z dřevěných rakví. Plechové číslice označovaly letopočet 1856, nebo 1865).
Obr. 6 – Knoflíky, spínadla a další součásti oděvů (přezky a nášivky) z kovu a kosti.
Obr. 7 – Kříže a závěsky ve tvaru kříže z kovu a dřeva (druhý zleva nahoře se svatým Šebestiánem).
Obr. 8 – Část masového hrobu a mladších hřbitovních terénů v kanalizační přípojce.
Obr. 9 – Nálezy z navážkového souvrství, kterým byly po zrušení hřbitovy překryty. Torzo lahve závodu na alkoholické nápoje J. A. Baczewského ve Lvově, pivní (?) láhev firmy Svátek & Co. z Prahy-Smíchova a zlomek láhve na sodovku s patentním uzávěrem podniku V. Bartla z Prahy-„Letné“.

Pavel Kacl



2019 Archeo4u.cz